Zatímco většina z nás si pod pojmem jóga a zdravý pohyb představí nablýskané studio, voňavé tyčinky a legíny z biobavlny, fyzioterapeutka Míša na to šla od lesa. Respektive od džungle.

Dnes prožívá úplně jiný adrenalin – právě se jí narodil druhý syn. Když mi ale vypráví své zážitky z „předchozího života“, tedy před dětmi, nestačím zírat. I když, kdo ví, se dvěma kluky za zády ji možná brzy čekají ještě divočejší dobrodružství než kdekoli v tropech…

Četli jste minulý rozhovor? Pokud ne, musím vám Míšu představit. Je to má sousedka a kamarádka, která bydlí v naší ospalé vesnici, kde je jediné dobrodružství, když mají otevřeno v konzumu. A nikdo tady netuší, že se na návsi potkává s dobrodružnou cestovatelkou, která zažila děsivé zemětřesení v Káthmandú a přežila děsivé chvíle ve Vietnamu i kousnutí neznámým tvorem.

V dnešním pokračování našeho povídání se podíváme na to, jak se napravují záda bez rehabilitačních stolů na kraji deštného pralesa, proč jí indonéský průvodce plivnul na koleno a proč musela zvracet v bambusové chýši.

Minule jsme probraly padající skály ve Vietnamu i zemětřesení v Káthmandú, ale ty jsi do divočiny nejezdila jen jako turistka s krosnou. Ty jsi tam reálně pracovala jako dobrovolnice. Co přesně jsi dělala za práci?

Ano pracovala i byla jako dobrovolnice. Poprvé jsem pracovala v Anglii jako care assistance. Pak jako dobrovolnice v Indonésii, kde jsme pomáhali stavět místní školu pro děti na kraji džungle a most přes řeku z bambusu. Také jsme pomáhali učit angličtinu místní děti a zároveň je seznámit s problematikou ekosystému. Jak se starat o přírodu, jak a co dělat s odpadky, jak se chovat k přírodě, aby byla čistá. Dále jsme připravovali sazenice a sázeli mladé stromky. Další dobrovolničení bylo v Portoriku, kde jsme zase pomáhali dát do kupy prostory pro dobrovolníky, aby měli kde spát, a dům pro válečné veterány. A opět sazenice pro mladé stromky.

Prý jsi cvičila jógu v rozestavěném domku na kraji džungle s výhledem na deštný prales. Jak vlastně vypadá taková lekce v Portoriku? Představuju si cvičení na pláži při západu slunce, palmy, drinky s deštníčky…

Našli jsme místo, kde se dalo. Což byla polorozestavěná budova s výhledem na deštný prales. Profukoval zde příjemný vánek, neboť měla jen otvory pro okna a dveře.

To zní sice romanticky, ale jak se cvičí vědomý pohyb, když ti za zády pravděpodobně skřehotají opice, lítá tam hmyz velikosti vrabce a stoprocentní vlhkost vzduchu ti nedovolí se ani nadechnout?

Cvičení probíhalo právě brzy ráno, kdy ještě není takové horko, s krásným výhledem na deštné pralesy. Protažení všichni moc ocenili a hmyz nás neotravoval. Měli jsme tam stín a bylo příjemně.

Horko nastávalo, když jsme pak šli po snídani pracovat. To už bylo znát. Byli jsme tak domluvení, že si ráno přivstaneme, před snídaní si zacvičíme a po snídani nastoupíme přibližně do jedenácti hodin do práce.

Jednou jsme to nestihli a pracovali déle, a to už byla teplota znát. Když jsme byli v Indonésii, místní se strašně divili, jakou máme výdrž v tom horku dělat. Oni v horku nepracují. A ani se jim nedivím. Začínají brzo ráno a večer žijí. Během horka nic nedělají.

Zdravému pohybu se věnuješ už od školy. Měla jsi v Portoriku pocit, že ti domorodci nebo ostatní dobrovolníci z celého světa rozumí, když jim vyprávíš o správném dýchání nebo rozpohybování pánve? Nebo na tebe koukali jako na šamana z Evropy?

V Portoriku mi rozuměli. Bylo to tedy pro mě v Angličtině výzva, ale šlo to. Měla jsem tam místního, Čechy a lidi ze Švýcarska. Takže to bylo v pohodě. Dokonce jsem tam majiteli toho objektu pomáhala se zády. Trpěl prý dlouhodobými bolestmi. Pamatuji si, jak jsem se mu jedno pozdní odpoledne věnovala a on ke mně druhý den přišel, objal mě a moc děkoval. Neboť se prý konečně po dlouhé době vyspal. Což mi udělalo radost.

Své zkušenosti jsi pak vytáhla i v Indonésii, kde jsi zachraňovala holčinu se zablokovanými zády. Předpokládám, že tam nebyla po ruce žádná moderní klinika s rehabilitačními stoly a ty jsi musela improvizovat. Jak jsi ji dala dohromady?

Ano, v Indonésii jsem také pomáhala. Vlastně se dá říci, že i v Anglii. Na všech mých cestách, kde to bylo třeba, vždy jsem se snažila pomoci. V Indonésii jsem pomáhala jedné dobrovolnici z Čech. Pamatuji si, jak ten den dělali cestu, tahali kýble s pískem a kamínky. Po té namáhavé práci se jí zablokovala záda v bederní oblasti a přechodu beder a křížové kosti. Nejprve jsem ji vyšetřila a pak jsem přemýšlela, kde jí můžu zmobilizovat dolní část zad.

Musela jsem improvizovat, tam nebylo žádné masérské ani terapeutické lehátko, které je na mobilizaci Lp (beder) potřeba. Tak jsem jí měkké tkáně uvolnila v leže na zemi a mobilizaci jsem pak prováděla na bambusovém stole. A povedlo se. Následně jsem jí naordinovala klid a dala nějaké cviky na protažení a stabilizaci. Teplo v té oblasti pomáhalo svalům se uvolnit… A bylo. Po pár dnech se už zase smála. Jinak hodně beru na své cesty tejp, který využívám v akutních stavech. Hodně pomůže. I mně osobně.

Když takhle pomáháš všem okolo, co se stane, když se v divočině „sekneš“ ty sama? Kdo zachraňoval fyzioterapeutku?

To jsem zrovna cestovala v Indonésii s mou dobrou kamarádkou a mým v té době místním přítelem. Pamatuji si, jak jsme byli ubytovaní v jednom hotýlku a já si dávala večer místní sprchu. Což je v koupelně káď se studenou vodou. K tomu máte malý kbelíček a tím se poléváte. V tom horku ta studená voda ani nevadí. No a já, když jsem se myla, tak jsem najednou pocítila, jak se mi jeden sval u lopatky takzvaně kousl. A už to bylo. Cítila jsem velkou bolest a nemohla moc zvednout ruku.

Věděla jsem, že se mi zablokovalo žebro. Snažila jsem se to sama uvolnit, ale bohužel mi to nešlo. Tak jsem si na noc vzala brufen. Bohužel bolest byla velká a v noci jsem se vůbec nevyspala. Ráno jsem poprosila svého indonéského přítele, kterému jsem se snažila indonésky a anglicky vysvětlit, co potřebuji, aby udělal.

Šlo o speciální hmat na mobilizaci žebra vzadu. Což, je docela těžké. Já se to předtím snažila sama cviky uvolnit, ale bylo to tak zablokované, že jsem věděla, že potřebuji tento hmat. V tu chvíli jsem nevěděla, zda to vyjde. Naštěstí se to povedlo. Nic mi nezlomil a žebro odblokoval. Uf, to byla úleva. Bylo štěstí, že se mu to povedlo, protože ne vždy se to tímto hmatem povede i fyzioterapeutovi.

V lékárničce jsi prý ale neměla jen tejpy, fungovala jsi tam občas jako polní chirurg a zachraňovala zranění po pádech ze skútrů…

Ano, nepomáhala jsem se zdravím jen v oblasti fyzioterapie. První mou pacientkou byla místní indonéská žena, která se sekla do prstu a já jí ránu stáhla takzvaným suchým šitím, tedy náplastmi k sobě, aby se neotvírala. Druhý den přišla na převaz, neboť se v té oblasti v horku a vlhku občas vše hůře hojí. Když přišla, byl jsem překvapená. Na prstu už neměla ten obvaz, co jsem jí přes to dala, ale nějaký místní hadr. Prý se to ušpinilo, tak to sundala a dala si tam hadr. Znova jsem jí to převázala a vysvětlila, aby to nesundavala a počkala na mě. Pak už vše bylo ok a hezky se to zahojilo.

Druhý příběh se týkal mé kamarádky, která měla po pádu na skútru ošklivou ránu na noze. Bylo to tak ošklivé, že jsme museli do místní nemocnice a tam se s místními domluvit jejich řečí. Pak jsem se jí o ránu každý den starala, čistila a převazovala. Výsledek? Když pak má kamarádka přejela do Thajska a šla tam pro jistotu na kontrolu, dostala pochvalu, že bylo o ránu hezky postaráno. Tak to jsem měla radost taky. Ještě, že jsem měla dobře vybavenou lékárničku z Čech. Neboť tam, kde jsme byly ubytovaní, moc lékařského materiálu neseženete.

V džungli se o tebe starali i místní domorodí průvodci. A ti prý moderní medicínou zrovna neoplývali. Jak tě léčili oni?

První takový zážitek se týkal mého kolene, které mě bolelo. Pamatuji si, že jeden z průvodců, můj kamarád, který se vyznal v bylinkách, tak nejprve žvýkal nějaké bylinky a rýži, a než jsem stačila něco říct, plivl mi to na to koleno. No, nezabralo to. Zabrala až má aplikace tejpu. Ale vždy, když si na to vzpomenu, musím se smát.

No a pak druhá historka – měla jsem asi nějaké přehřátí. Po celodenním treku v džungli jsem cítila v žaludku takový tlak. Náš kamarád průvodce mi dal čaj z citrónové trávy a ještě nějaký nastrouhaný kořen. Celou dobu byl u mě a masíroval mi tělo, zejména celé nohy a ruce. Najednou jsem vyskočila a běžela zvracet. Řekl mi, že to špatné šlo ven. Pak mě nechali v klidu spát a odpočívat. Bylo to na kraji džungle v bambusové chatce, kde byla jen rohož na zemi. Tak se tam spalo. Donesl mi vodu a pravidelně mě kontroloval. Večer přišel a zeptal se, zda mi může sáhnout na břicho a záda. Na břicho mi dal nějakou směs z bylin, záda potíral horkým česnekem a olejem, aby se uvolnily svaly. Ty se totiž stahují, jak člověk několikrát zvracel. A také jsou tam podél páteře určité dráhy. Musím říct, že jsem pak spala jak dudek a další den jsem se cítila mnohem lépe. Další zajímavostí, je že vás tam nenechají samotné. Vždy je s vámi někdo, kdo na vás dohlíží. Cítila jsem se v bezpečí.

Máš ze svých cest ještě nějaký bizarní zážitek, kdy se v tobě fyzioterapeutka prostě nezapřela a musela jsi zasáhnout?

Když se ptáš, hned se mi vybavilo, jak jsem byla navštívit kamarádku v Izraeli a ta mě vzala na jógu. Tam jsem viděla jak dělá jednu pozici až moc. Šla do hypermobility a já hned viděla, co to dělá s tělem a jak si vlastně místo, aby si pomáhala, škodí. Nedalo mi to, zeptala jsem se jí a začala ji hned opravovat. To je asi úděl fyzioterapeutů, že vidíme, jak ne a jak by to šlo lépe. Pak jsem sama chodila na cvičení i u nás a nesmím se dívat kolem sebe, ale zaměřovat se na sebe, což by tak mělo být. Ale i tak jsem se setkávala s tím, že někteří lidé, kteří vedou cvičení, používají výrazy ne úplně dobře. A tak jsem si to korigovala podle sebe. Našla si cvičitelku, která mi vyhovuje, a líbí se mi, jak to vede. Bohužel si někdy špatným cvičením člověk může uškodit.

Když vidíš lidi cvičit jógu nebo se pokoušet o zdravý pohyb, co tě jako fyzioterapeutku nejvíc nadzvedává? Jaký je ten největší nešvar, který my laici neustále opakujeme a pak se divíme, že se ráno nemůžeme ohnout k botám?

Podstatou cvičení a jakéhokoliv pohybu je to dělat vědomě. Je jedno, zda děláte jógu, pilates, či jiné cvičení. U všech je podstata toho, že vědomě a správně provádíte ty jednotlivé pozice nebo pohyb. A když si to člověk uvědomí, tak už to umí korigovat sám v běžném životě při běžných činnostech a vyhne se tak pohybovým útrapám, nebo si dokáže sám pak pomoci.

Ze začátku je to těžší. Je to jako, když se učíte řídit auto. Zpočátku moc informací a nevíte, co dřív, pak už se to zautomatizuje a jde to. Prostě přeprogramováváte svůj software. Nejprve je důležité si uvědomit ten rozdíl. Jak to dělám a jak vypadá korekce. A pak si na to častěji vzpomenout a trénovat, až se to stane automaticky součástí. No a aby to šlo přeci jen lépe, můžeme to urychlit tím, že některé zkrácené partie určitými cviky protáhneme a jiné posílíme. Stabilizujeme. Proto jsem vytvořila online fyziokurz Zdravá záda aneb vědomý pohyb, aby měl člověk možnost si i sám pak pomoci a vědět, jak na to.

Slyšela jsem, že za vznikem tvého online kurzu stojí velmi silný příběh pomoci nevidomé kamarádce během covidu…

Audio nahrávka vznikla právě proto, aby člověk měl možnost si třeba zacvičit, poladit své tělo i mimo internet, třeba někde v přírodě. Vznikla za covidu, kdy má nevidomá kamarádka nemohla docházet na cvičení. Napadlo mě, že jí udělám radost a namluvím jí lekce cvičení, aby si mohla cvičit doma, neboť jí to dělalo moc dobře.

Byla to výzva. Hodně se člověk naučí a uvědomí spoustu věcí, na co si dát pozor. Pamatuji si, jak jsem si sama zavřela při nahrávání oči a začala to popisovat. Ladili jsme to spolu a nakonec byla tak nadšená, že s mým souhlasem dala nahrávku i dalším lidem v centru pro nevidomé, kam docházela. Jim se to také líbilo, dokonce mě kontaktovali přímo z Prahy, zda můžou nahrávku použít i pro další lidi. Souhlasila jsem. Byla jsem ráda, že můžu aspoň tak pomoci více lidem.

A tak jsem získala tuto zkušenost a chtěla ji využít i zde v mém kurzu. Protože i já si ráda zacvičím v přírodě, tak je v rámci kurzu také audio nahrávka ke stažení pro offline cvičení.

Vzpomínám si, kolik energie a času mi natáčení videokurzu zabralo a pak jsem se dozvěděla, že některé lekce se nenahrály a že musím znovu. Byla jsem trochu nervózní, abych to stihla, protože můj kurz jsem natáčela ve třetím měsíci těhotenství.

Ano, má praxe mi pomáhala v obou těhotenstvích. Vlastně hodně i na mých cestách. Jsou chvíle, kdy člověk bohužel potřebuje pomoc toho druhého, že si sám prostě ten hmat neudělá, ale svého partnera jsem už něco málo naučila. Cviky ze svých videí využívám. A nejen ty. V hlavě mám velkou zásobu různých pěkných cviků a technik. Volím podle toho, co mé tělo potřebuje. Někdy i jen tak preventivně. A když nemám čas, tak si dělám korekci při každodenních činnostech.

Co když ale moderní člověk namítne, že na žádné hodinové cvičení nemá v dnešním shonu čas? Co má dělat pak?

Je to na každém. Najít si aspoň chvilku na korekci či cvik na pět minut, místo mobilu si udělat ten cvik… Udělat nějakou změnu. Malinká stačí. Nemusí člověk hodinu cvičit. Místo sezení na gauči si třeba na chvilku sednout na míč a věnovat se korekci. Nebo si s dítětem zahrát nějakou aktivitu, kde se taky protáhne. Nebo dát procházku místo auta. Cokoliv. Nebo v kanceláři donutit tělo zvednout ze sedu a dojít třeba k tiskárně. Je spousta možností, jak se začít zdravě hýbat.

Pokud vás bolí záda už jen z toho, jak sedíte u počítače nebo se hrbíte u mobilu a čtete tento rozhovor, máme pro vás záchranu. Věnujte si fyziokurz Zdravá záda aneb vědomý pohyb, do kterého Míša sbalila všechny své zkušenosti z džungle i klinické praxe. Během 4 týdnů vás naučí správně dýchat, rozpohybovat pánev a zbavit se nešvarů. Navíc si cvičení můžete stáhnout jako audio a cvičit klidně na pláži nebo na chalupě bez internetu. Mrkněte na ukázková videa zdarma!