Když se s Míšou sejdeme v dětském klubu a ona začne vyprávět, zapomínám dýchat. Sedí proti mně vyzrálá máma, která s ledovým klidem řeší výchovné metody tříleťáka a složení zdravých příkrmů pro druhého potomka na cestě. Klasický mateřský management, který my ženy po čtyřicítce zvládáme s jednou rukou na kávě a druhou na tepu domácnosti. Jenže pod touhle hladinou uvědomělého rodičovství se skrývá regulérní hrdinka akčního filmu.

Ta vysoká štíhlá blondýnka totiž zažila věci, u kterých by většina z nás okamžitě sepisovala závěť a loučila se se svou sbírkou drahých krémů proti vráskám. Zatímco my ostatní občas upadáme do existenční krize, když musíme vyjet na nákup do vedlejšího městečka (a zvažujeme, jestli raději ještě pár dní nepřežijeme na suchých těstovinách, jen abychom nemuseli opustit komfortní zónu domova), Míša funguje v režimu Indiana Jonese. Jen místo biče teď třímá vlhčené ubrousky.

Přežila zemětřesení v Nepálu, kousnutí neidentifikovatelným tvorem v džungli i vietnamský průsmyk, kde se na ni sypaly skály. Dnes v rubrice Mezi řádky otevíráme krosnu plnou zážitků, ze kterých mrazí, a zjišťujeme, co se stane s duší dobrodruha, když ji osud a dospělost (ano, už jí také bylo 40) usadí doprostřed pískoviště.

Většina lidí začíná s cestováním v Bibione, ty jsi rovnou skočila do divočiny. Jak se holka z Česka dostane k lezení po horách a exotice?

Má první cesta do zahraničí, tak byla vlastně do Anglie, kdy mě tou myšlenkou nakazil můj kamarád, který odtamtud je. Tak jsem si řekla, že seberu odvahu a vyrazím. Měla jsem zajištěné bydlení u něj. Na místě jsem si domluvila školu – kurz angličtiny. Později jsem si přes známé v Anglii začala i vydělávat.

Poté přišla nabídka cesty do Nepálu od dalšího kamaráda, která mě hodně lákala. Nakonec to dopadlo, tak, že ten kamarád nejel a já si řekla, že už jsem si na to vydělala peníze a ta cesta mě láká… Ale měla jsem strach jet sama. Tak jsem si našla cestovku. Musím se smát. Byl to trek údolím Tsum Valley a trek okolo hory Manáslu.

Cestu tam jsem podnikla se skupinou, ale nazpátek jsem se odtrhla od skupiny a s místním šerpou, který mě doprovázel, jsem se vracela sama zpět do Káthmándú. Musela jsem, neboť to vyžadoval můj zdravotní stav a neriskovala jsem jít přes sedlo Manáslu. Ale musím říct, že při zpáteční cestě jsem si to vlastně více užívala. Nic mě netlačilo a mohla jsem se zastavit, kde jsem chtěla.

Další má cesta vedla do Vietnamu, a to s mými přáteli a už úplně bez cestovky. Zjistila jsem, že se mi to líbí a baví více – cestovat a poznávat svým tempem.

A lezení? To mě lákalo od dětství. Tak jsem si jednou řekla, že půjdu do kurzu. A moc mě to bavilo a taky tam člověk potká fajn lidi, parťáky na lezení a cestování.

Co ti ten pohyb na hraně dával? Byl to adrenalin, nebo klid?

Popravdě jsem nad tím tehdy vůbec nepřemýšlela. Prostě mě bavila ta komunita kolem skal. Miluji pohyb, přírodu a tanec – a lezení mi přijde jako takový tanec na skále. A je také pravda, že je to super relax pro hlavu. Člověk se tak soustředí na to, co dělá, na každý pohyb, že si hlavu perfektně vyčistí.

Vím, že ve Vietnamu se pod tebou doslova hroutil svět. Jak to tehdy bylo s tím odstřelováním skal v průsmyku?

To jsem měla obrovské štěstí. Šli jsme parta se dvěma průvodci celodenní trek na nejvyšší horu Vietnamu. Vše bylo ok, dokud jsme nedošli pod horu, kde právě začaly úpravy terénu na stavbu lanovky. To jsme ještě v té době nevěděli. Když jsem to viděla, říkala jsem si, že si snad dělají srandu. Nevěděla jsem, zda bude v pořádku tam projít. Odpověď průvodců zněla ano.

Když jsme procházeli průsmykem, kde už byla jen hlína, byl tam klid. Došli jsme na vrchol, kde jsme si dali pauzu a kochali se výhledem. Při sestupu jsme došli opět k onu místu, a když jsem byla přesně uprostřed, najednou se ozvala rána!

Místní Vietnamec a průvodci nás hned začali hnát – mě a vepředu lidi rychle ke straně a za mnou lidi zpět. Bohužel já a ještě kamarádka jsme neměly, kam se pořádně schovat. Tak jsem se přilepily ke skále. Pod nohama jsme měly jen zem, která byla měkká a sypká. U mě stál jeden asi místní ze stavby. Viděla jsem, jak koridorem létají kameny. Nic moc příjemného. Po pár minutách byl klid, a tak nás rychle popoháněli, ať běžíme dolů podél skály, kde se už dalo schovat a jít opět bezpečnou cestou. V tu chvíli, kdy jsme se rozeběhli, mně bohužel podjela noha. V té sypké hlíně mi to ujelo a už jsem jela dolů po zádech.

Kdo tě zastavil?

Místní Vietnamec, asi dělník z té stavby. Zachytil mě svou nohou, o kterou jsem se zarazila. Předklonil se nade mnou. Mně v tu chvíli blesklo hlavou si dát rychle batoh nad hlavu, ať jsem chráněná. A když létaly opět kameny, tak jsem viděla, jak rukou nějaké ode mě doslova odpinknul.

Jako nějakou letící otravnou mouchu? 😀

Pak nastal opět klid, tak mi pomohl zvednout, pokračovali jsme v sestupu, a vtom jsem to ucítila… Tupá bolest do lýtka. Trefil mě malý kámen, ale v plné rychlosti. Když už jsem byla v bezpečí, průvodci a ostatní se mě ptali, zda jsem ok. V tu chvíli jsem se rozbrečela, ani nevím proč. Asi to vypětí po tom zážitku. Ukázala jsem na lýtko a jeden z průvodců mi to hned ošetřil chladicí náplastí. Naštěstí jsem měla i svou lékárničku a vzala si brufen na bolest. Neboť nás čekala ještě dlouhá cesta zpět. Vše naštěstí dobře dopadlo.

Poznámka redakce: Když vám podjede noha v sypké hlíně vietnamského průsmyku, zjistíte, že dobrá lékárnička a kvalitní boty jsou víc než diamantový prsten. Pro ty z nás, které se sice nechystají pod padající skály, ale chtějí mít jistotu, že je v přírodě nic nepřekvapí, je tu ProCamping.cz. Protože i kempování za humny vyžaduje výbavu, která vás podrží, když jde do tuhého.

Zažila jsi i zemětřesení v Káthmándú. Jaké to je, když se hýbe země a ty víš, že jsi tisíce kilometrů od domova a letadla nelétají?

Ano, to je také silný zážitek. Byl už to poslední den před odletem do Čech. Byl ještě čas, a tak jsme se šli se skupinou lidí projít do městě a podívat se na památná místa. Bylo to moc hezké. U poslední památky po mě při vstupu dva muži chtěli, abych jim tam nechala fotoaparát, jinak tam nemůžu. Nevěřila jsem jim, tak jsem se s kamarádkou otočila a šly jsme zpět na hotel. Což se později ukázalo, že to bylo dobré rozhodnutí, protože kdybychom tam zůstaly déle… Ukázalo se, že tam ten den památky padaly. Doslova se hroutily.

Na hotelu jsem začala omotávat krosnu do fólie na letiště. Najednou jsem pocítila divný pohyb od nohou. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co se děje. V tu chvíli tomu člověk nechce věřit a ptá se sám sebe, zda je to opravdu ono. Pak vzápětí naskakuje instinkt, kam se schovat. Pod stůl? Blbost! Byl maličký… A tak mě napadlo skočit mezi futra, kde jsem se zapřela a pozorovala strop, zda nepadá.

Naproti mně přes chodbu byl známý, který udělal to samé. Později jsem se dozvěděla, že to bylo moudré, neboť futra patří mezi stabilní prvky domu.

Když skončil první otřes, popadla jsem ledvinku s doklady a penězi, láhev s pitím a hřejivý šál a vyběhli jsme z pokojů směrem ven. Hlavou mi běželo, kam se schovat. První mně napadlo do sklepa, asi to bylo proto, že nás ve škole učili, kdyby byly nálety, hned do sklepa. Pamatuji si, jak jsme dělali cvičení i s maskami. Ale pak jsem si ve druhé vteřině řekla, že je to blbost. Že naopak bezpečí bude někde venku na otevřeném prostoru. Ale kde takový prostor v přeplněném Káthmándú najít?

Když jsme sbíhali po schodišti dolů, míjeli jsme panikařící lidi, popraskané zdi, vylezlé trubky ze zdi a z nich chrčící vodu. Další záchvěv nás zastavil ve vchodových dveřích. Pak už jsme mířili ven. Všimli jsme si velkého placu, kde už byli nějací lidé, tak jsme tam také běželi. Někteří z nich byli zranění.

Tam jsme přes mobily zjišťovali, co se vlastně děje. Nikdo z lidí okolo nic netušil, ale z médií na internetu a od známých z Česka jsme si četli zprávy, že je u nás silné zemětřesení. Až po několika dlouhých hodinách nás vyzvedlo auto a odvezlo do hotelu pro zavazadla a následně na letiště, kde jsme zjistili, že letadla nelétají. A tak jsme zůstali venku před budovou.

Už ani nevím přesně, kolik dní jsme tam trčeli. Sháněli jsem letadlo, lístky na cestu z Káthmándú… a bylo nás hodně. Spousta lidí, co se chtěli dostat pryč. Bohužel letadla nelétala, měla zákaz kvůli opakujícím se otřesům. Nakonec když otřesy ustaly, začalo se létat, ale zase byl boj o letenky.

Když už jsme měli lístky a mysleli si, že bude vše v pořádku, tak jsme zase neměli letadlo. To už jsme byli v budově letiště. Únavou jsme s kamarádkou usnuly na odbavovacích stolech. Pak jsme se spoustou dalších lidí čekaly na chodbách, kde se dalo, a spaly na zemi. Záchody byly hrůza – přeplněné, nebylo už kam. A tak jsme šly na letištní rampu mezi letadla. Už to tam nikdo neřešil.

Nakonec jsme se dostaly do letadla a odletěly do Dubaje, kde už jsme dostaly balíčky s drogerií a v letadle ještě krabičky s jídlem (sušenkami), ale my už je ani nemohly pozřít, protože to bylo jediné, čím jsme se živily. V Dubaji pak už byl komfort – hotel, jídlo, bazén… Byly jsem za to vděčné, ale myslely jsme na ty, co tam zůstali. Na naše přátele, šerpy, průvodce a jejich rodiny, a snažili se je kontaktovat, zda jsou v pořádku.

Pamatuji si, že jsem ještě pár měsíců byla citlivá na jakékoliv otřesy půdy, které jsem hned zaznamenala, a byla ve střehu.

Poznámka redakce: Pokud vás Míšino vyprávění navnadilo na vlastní dobrodružství (ideálně bez padajících skal), mrkněte na aktuální nabídku do Vietnamu. Jen si nezapomeňte ten batoh nad hlavu!

Důvěřuj, ale prověřuj – to je heslo, které v džungli platí dvojnásob. Stalo se ti někdy, že tvůj život závisel na úsudku někoho místního a ty jsi jen doufala, že se neplete?

V Indonésii mě něco štíplo do nohy u palce. Pamatuji si, že jsem přišla za místním kamarádem a říkala jsem mu, že mě něco kouslo, ale nevím, co to bylo, a nic jsem tam neviděla.

Podíval se na to místo a řekl, že na hada ani štíra to nevypadá. Zeptal se mě, zda je bolest lokálně, nebo někam putuje po noze. Cítila jsem to jen v tom místě. Poslal mě, ať si jdu odpočinout.
Ráno, když mě potkal, se usmál a řekl: „Dobrý, žiješ.“ 🙂 Tak nevím, jestli to byl jen místní vtip, nebo měl opravdu radost.

Obecně je známo, že v Indonésii neradi říkají špatné zprávy. Oni je vlastně neříkají vůbec.

A co obří pavouci, o kterých Indonésané tvrdí, že „nejsou jedovatí, jen by to nesnesitelně bolelo a malé děti můžou mít velký problém“? Máš z nich jako máma větší strach?

Pavouci jsou všude po světě, jen se liší velikostí a někteří jsou jedovatí. Mám z nich respekt, ale to i z dalších zvířat. A když cestuji, zjišťuji si, jaká jsou tam nebezpečná, a dávám si větší pozor. A když máte dítě, tak hlídáte i dítě. Ale musíte myslet na to, že i v těch zemích jsou děti. Prostě si zjistím více informací a dávám větší pozor.

Pak přišel covid a zavřely se hranice. Bylo pořízení miminka vědomé rozhodnutí „když nemůžu cestovat, budu máma“?

Dá se říct, že covid mě zastavil. Pak přišlo seznámení s mým partnerem a časem i miminko. Vše přirozeně vyplynulo ze situace. 🙂

Míšo, když se podíváš na fotku sebe s krosnou v džungli a na fotku teď se synem na hřišti… vidíš tam pořád tu samou holku? V čem ses změnila nejvíc?

Když se nad tím zamyslím, tak jediná změna je v tom, že jsem starší a mám víc zkušeností. 🙂 Jinak ta vášeň a dobrodružnost je tam stále stejná.

Cestování s krosnou vs. cestování s tříletým synem. V čem je to největší dobrodružství teď?

Cestování se synem je zase jiné a úžasné dobrodružství. Moc nás to s partnerem baví. Je úžasné malému ukazovat všechny ty možnosti a krásy a pozorovat, jak si to užívá.

Zda jsem musela slevit ze svých nároku na divočinu? No, jak se to vezme. Teď samozřejmě přemýšlím o bezpečnosti mého syna a o jeho věku. Takže ano, plánování teď podřizujeme hlavně bezpečnosti. A také si už v tomto věku chci dopřát i trochu komfort. 🙂 Ale stále naše cestování vypadá tak, že procestováváme danou zemi. Vytvoříme trasu, plán, podle toho i ubytování a přesouváme se pomocí auta. Poznáváme místní kraj a tak. Když jsem byla sama, jen s partou, cestovali jsme a až na místě hledali ubytování a improvizovali. To je ten rozdíl. Ted chci vědět, kde budeme mít základnu.

Ale stále se vyhýbáme resortům… Zatím. 🙂

Poznámka redakce: Míša už ví, že dobrodružství a komfort se nevylučují. Pokud už vás nebaví hledat ubytování na blind a chcete mít svou základnu pořád s sebou (i s ledničkou na víno a čistou postelí), zastavte se pro vybavení na SvětKaravanů.cz. Cestování s dětmi v karavanu je totiž přesně ten level svobody, který my mámy po čtyřicítce potřebujeme – jste v divočině, ale s veškerým zázemím.

Teď čekáš druhého cestovatele. Už máš v hlavě plán, kam vyrazíte v kompletní sestavě?

Ano, už předtím, než jsem otěhotněla podruhé, jsem plánovala další cestu. Teď budeme cestovat nejprve po Čechách a kam se dostaneme autem, vlakem. A letecky dál až podle toho, jaký druhý cestovatel bude. Ale plánuji zase jako u prvního před jeho druhým rokem. A ano, mám už nějaké tipy kam.

Místo, které ukážu rodině? Má cestovní místa, jako je Anglie a Indonésie. Ale ta, až budou děti větší. A to mám spíše nová místa, kde jsem ještě nebyla. Neboť ráda objevuji nová místa. Ale uvidíme, třeba se to ještě změní a ukážu dětem i ta kde, jsem byla.

Teď jsem partnerovi a synovi představovala u nás v Čechách Jeseníky, kde jsem nějaký čas žila, a i další má místa v ČR. A je to moc fajn – ukazovat a přitom vzpomínat a vyprávět své zážitky.

Poznámka redakce: Jestli vás Míšino vyprávění o vysokých horách a exotických dálkách inspirovalo, možná už v duchu balíte batoh i svým dětem. Aby si ale malí dobrodruzi pobyt venku opravdu užili (a vy s nimi), potřebují výbavu, která je udrží v suchu a teple za každého počasí. Na Promalédobrodruhy.cz najdete všechno od funkčního oblečení přes odolné boty až po dětské batohy, které na zádech skutečně sedí. Vybavte své děti na jejich první expedici tam, kde outdooru pro nejmenší opravdu rozumí.