Mám v komoře schovanou láhev drahého vína. Dostala jsem ji před třemi lety a od té doby čeká na „speciální příležitost“. Už přežila dvoje narozeniny, nespočetné úspěchy mých dětí i fakt, že jsem jednou doma sama opravila kapající kohoutek. Pořád se mi zdálo, že tyhle chvíle nejsou dostatečně sváteční. Mám podezření, že z té Pálavy je dneska už prvotřídní ocet, ale v mé hlavě je to pořád TEN POKLAD.

A přesně takhle to děláme se vším. Se svátečním porcelánem, s krajkovým prádlem, i s těmi velkými životními kroky. Říkáme tomu trpělivost, ale mezi řádky je to čistokrevný strach.

Náš mozek: Bodyguard, který se zapomněl v jeskyni

Proč to děláme? Odpověď leží někde mezi našimi ušima. Náš limbický systém je nastavený na jedinou věc: přežít. A přežít znamená neměnit nic, co funguje. I když to „funguje“ jen tak napůl.

Když se rozhodneme, že si ty drahé šaty vezmeme jen tak do samoobsluhy pro rohlíky, náš vnitřní strážce začne panikařit. „Co blázníš? Když si je vezmeš teď, co ti zbyde na potom? A co když na tebe lidi budou koukat? Co když se poliješ kečupem? Zůstaň v těch starých legínách, tam je bezpečno!“

Strach z neznámého štěstí

Bojíme se změny, i když je k lepšímu. Udělat to, co si opravdu přejeme – ať už je to výpověď v práci, která nás dusí, nebo prostě jen fakt, že začneme žít „na vysoké noze“ ve svém vlastním obýváku – znamená vstoupit do neznáma.

A neznámo je pro mozek synonymem pro nebezpečí. Takže nás raději drží v čekárně. Slibuje nám, že „až pak“ budeme šťastní, „až pak“ budeme mít víc peněz, „až pak“ budeme hubenější. To „až pak“ je ale jen bezpečný mrak, který se neustále vzdaluje.

Odborníci dnes potvrzují, že prokrastinace není problémem špatného time-managementu, ale neschopnosti zvládat negativní nálady (strach, nejistotu, úzkost). Skvěle to rozebírá článek Why Procrastination is About Emotional Regulation, Not Self-Control vThe New York Times,který se opírá o výzkumy Dr. Pychyla a Dr. Sirois. Potvrzuje, že náš mozek raději odloží radost i úkol, jen aby se vyhnul okamžitému nepohodlí z neznáma.

Jak vypadnout z čekárny a nezbláznit se?

1. Šokujte bodyguarda drobnostmi

Nemusíte hned pálit mosty. Začněte tím, že si zítra k snídani vezmete ten nejlepší hrnek, který je normálně jen pro návštěvy. Váš mozek bude chvíli v šoku, ale když zjistí, že nebe nespadlo, dovolí vám příště víc.

2. Uvědomte si, že „potom“ neexistuje

Zní to jako klišé z motivačního kalendáře, ale mezi řádky je to krutá pravda. Jediný čas, kdy můžete cítit radost, je teď. Ta láhev octa… pardon, vína v mé komoře je toho důkazem. Radost odložená na zítřek je radost, která se nikdy nestala.

3. Přijměte strach jako kompas

Když cítíte ten lehký odpor a hlas v hlavě říká: „To si nechej na jindy,“ berte to jako znamení. Je to signál, že právě teď stojíte před něčím, co stojí za to. Mozek nepanikaří u věcí, na kterých nezáleží.

Žít tady a teď?

Možná se bojíme, že když vyčerpáme všechny své „speciální“ věci a okamžiky, nezbyde nám nic. Ale hojnost funguje opačně. Čím víc krásy a radosti do svého života pustíte dnes, tím víc jich váš mozek začne v okolí vyhledávat.

Takže já jdu dneska otevřít tu Pálavu. I kdyby měla chutnat jako lák od okurek, udělám to v těch nejlepších šatech. Protože největší riziko není to, že ty šaty umažu, ale že v nich nikdy nebudu skutečně žít.

Co je tu dál ke čtení?

• Jak změnit obor ve 40? Partyzánský manuál pro ty, kteří chtějí začít žít
• Přírodní zahrada: Jak mít u domu ráj a neuhnat si u toho kýlu?
• Novinka z USA: Tekutý grafen vás odstřihne od 5G i digitálního záření
• Krize středního věku, nebo konečně rozum? Jak na změnu profese ve 40 bez zbytečného děsu
• Jak vybrat nejlepší deodorant bez hliníku a nenaletět marketingu?